Historický vývoj osídlení území Lochkova a jeho okolí

Lochkov je usazen v terénní kotlině a na jejich okrajích v oblasti tvořené převážně vápenci usazenými v moři před 400 až 250 miliony let, které vytvořily světoznámé vrstvy s četnými nálezy zkamenělin, a získaly vlastnosti, ovlivňující i celkové osídlení obce.

Počátky osídlení se stálejším setrváním obyvatel v řešeném území a jeho okolí lze předpokládat již v mladší době kamenné, ve 4. a 3. tisíciletí před naším letopočtem, kdy se na území dnešní Prahy i v okolí jeho hranic rozšířili první zemědělci, kteří byli prvními zakladateli stálého osídlení pražské oblasti, neboť zúrodňování půdy a uskladňování zásob potravin získaných úrodou je nutilo zůstat déle na jednom místě. Předpokládá se, že nejhustší osídlení v podobě menších osad vzniklo právě na vyvýšeném levém břehu Vltavy v místech úrodné teplé sprašové půdy, kde nehrozily každoroční záplavy Vltavy tak jako na jejím nižší pravém břehu. V dalších obdobích sice na území migrovaly kultury nestálých sídel, bojovné lovecké povahy a kočovní pastevci, ale lze předpokládat, že poloha sídel získaná dlouhými zkušenostmi a podpořená přírodními danostmi (morfologií terénu umožňující ochranu proti větrům, u stálého zdroje vody, výhodná obranná poloha, v centru úrodných půd, apod.) a stylem zemědělského života, k jehož vývoji přispěly objevy zpracování kovů a obchodní činnost, se v průběhu časů pozvolna krystalizovala, stabilizovala a průběžně přetrvávala. Obdobnou relativně větší hustotu jako v mladší době kamenné dosahovalo osídlení následně také v mladší době bronzové, v tzv. kultuře knovízské, zhruba v 10. až 7. století před naším letopočtem. Hustota větších i drobnějších sídel či osad – krystalizačních jader osídlení – byla dána zřejmě rozsahem kvalitních půd v relativně rovinném terénu a optimální vzdálenosti, kterou bylo třeba překonat při sklizni produktů do zásobáren při velikosti sídla, umožňující jistou soběstačnost (například výrobní, řemeslnou, obrannou apod.), v některých případech i příznivou polohu u obchodních tras. Je pravděpodobné, že zemědělské osídlení nepřeskupila ani keltská moc (cca 4. století před naším letopočtem až počátek letopočtu). Staroslovanské osídlení území Prahy lze datovat kolem 5. století, kdy však toto etnikum proniklo již do tehdejších stálých sídel. Levý břeh osidlovali u starých stezek, existujících od pravěkých dob, které se zde řídily geomorfologickým útvarem povrchu a vodními toky. Na hlavní cesty se napojovaly během tisíciletí stezky další, čímž vznikala komunikační síť spojů. Vyšlapané cesty se směrově málo měnily, byly jen stále více upravovány k jízdě nebo terénově zlepšovány. Mnohé z nich se staly základem středověké silniční sítě a potvrdily polohu stálých ohnisek osídlení. Cca od 11. až 12. století lze považovat strukturu sídel za stabilizovanou v dnešní poloze a vzájemných vztazích.

Dobu založení krystalického jádra a důvody ke vzniku Lochkova na rozhraní Berounské plošiny, tvořené celkem úrodnými půdami na silurských a devonských vápencích, a Berounské kotliny. Lze dnes jen domýšlet a mohou vycházet z výše uvedeného. Původně se jednalo zřejmě pouze o stavební útvar – seskupení několika málo zemědělských staveb či zemědělský dvorec, užívající k rostlinné produkci okolní území vymezené ze tří světových stran prudkými svahy Radotínského údolí, údolí Vltavy a Chuchelsko – Sliveneckým údolím, který byl situován v místě chráněném zejména před povětrnostními vlivy ze severu a na slunci vystavené poloze, kde boční severní výběžek Radotínského údolí ukončený mírnou kotlinou přechází v náhorní, téměř či převážně rovinný terén. Tento bod byl dobře dopravně dosažitelný z cest podél Berounky a Vltavy, ale i z okolních polností při sklizni produktů, a byl i ojedinělým místem vývěru pitné vody ve vyšší poloze nad řekou. Na okolní plošině s propustnými vápenci není vodních toků, a drobná sídla byla zakládána tedy původně jen tam, kde ve sníženinách plošiny existoval přirozený či odkrytý vývěr nebo pramen, nebo kde spodní voda byla snadno dosažitelná studnami (obdobou je poloha Slivence, kde jádro vzniklo u návesního rybníku, ve kterém jsou pravděpodobně pramenné vývěry potoka Vrutice, a do něhož jsou staženy místní drobné vodoteče, dnes zatrubněné).

V Ottově slovníku naučném (1908) je Lochkov zmiňován jako ves v Čechách rozložená na mírném svahu podél silnice z Radotína do Slivence, hejtmanství Smíchov, okres Zbraslav, s farou ve Slivenci, s poštou v Radotíně, o 61 domech, 503 obyvatelích českých (údaj z roku 1890) živících se zemědělstvím, prací v blízkých mramorových lomech nebo továrnách radotínských. K Lochkovu náležel na Radotínském potoce o samotě mlýn „U drnu“.

Lochkov je uveden poprvé v písemnostech roku 1399 (v některých pramenech uvedenou 1333), kdy bylo sídlo (zemanský dvůr) s pozemky majetkem Vavřince z Lochkova, dvorského tesaře krále Václava IV. V roce 1435 se uvádí Bořivoj z Lochkova, který se oženil s ovdovělou Dorotou, dcerou Mikuláše Augustina z Prahy, a stal se potom spolumajitelem hradu Okoře. Jedním z dalších vlastníků této vsi byla zemanka Kateřina z Nyněchova, která roku 1467 zapsala klášterním sestrám v Templu v Celetné ulici „6 kop grošů ročního platu s kmetcími dvory některými pozemky v Lochkově“. Po roce 1620 seděl na Lochkově Václav Michna z Vacínova, od něhož jej koupil roku 1637 Rafael Miškovský ze Sebuzína, vzdělaný překladatel a spisovatel, kterého Ferdinand II. povýšil do rytířského stavu, a jehož dcera Lidmila Eusebia, provdaná za rytíře Pachtu, postoupila Lochkov roku 1654 za 6000 zlatých klášteru zbraslavskému. Tehdy zde podle berní ruly kromě jednoho selského a dvou chalupnických stavení stály pouze čtyři pusté selské grunty a jedna pustá chalupa. Klášter držel Lochkov do roku 1686, kdy jej prodal manželům z Wendlingenu. Dcera Marie Julie prodala v roce 1727 Lochkov Josefu Scherzerovi z Kleinmühlu, od jehož bratra jej koupil 1782 Filip Grenett. Roku 1782 byl Lochkov jako velmi zadlužený soudně odhadnut na 22 000 zlatých. V letech 1794 až 1797 jmenují se tu měšťané pražští Jan a Matěj Novákovi, potom od roku 1797 Ferdinand Delorme, který tu tři roky poté zřídil první továrnu na cichorii (cikorii)  se sušárnou na čekanku a na další zemědělské produkty potřebné k výrobě cikorky. Ani tento vlastník Lochkov dlouho nedržel. V roce 1804 následoval ve vlastnictví Alois Arioli a po něm rodina Brzorádů (1808 až 1848), která Lochkov koupila za 134 000 zlatých. Alodní (alod = nemovitost a movitost, se kterou jejich vlastník mohl volně nakládat, plné vlastnictví) statek (230,44 ha) se zámečkem, dvorem, vápencovými lomy, vápenicemi a cihelnou roku 1862 koupil po dědicích Josefa Brzoráda Karel Kirschner. V roce 1843 bylo v Lochkově 49 domů s 485 obyvateli. V roce 1848 zde žilo bezmála 500 obyvatel. Lze usuzovat, že zřízení níže uvedené továrny i malého pivovaru se sladovnou přineslo zvýšení počtu obyvatel i větší obsazenost domů. V 19. století byl panský dům č. p. 1 ve dvoře přestavěn na skromný zámeček. Budova obdélníkového půdorysu s věžičkou, balkonem v průčelí a s krátkým křídlem měla také vlastní kapli.

Z této doby je již znám i první představitel obce, starosta Jan Tichý. Zastupitelstvo tvořilo 9 až 15 členů, přičemž platilo, že zasedání se účastnil i majitel lochkovského panství, k jehož názorům se přihlíželo. Tím byl v letech 1848 až 1895 Karel Kirschner, od roku 1895 pražský architekt Václav Buldra, který pak v roce 1901 prodal Lochkov Václavu Trnkovi. Od něj získal velkostatek Jan Kubíček, v jehož držení byl až do roku 1948. Následovalo období, kdy zde hospodařil Státní statek až do své likvidace v porevolučním období.

Původní obecní úřad sídlil v „obecní rychtě“ v ulici Cementářská č. p. 8. Teprve až v roce 1997 se přestěhoval do nově zrekonstruovaných prostor lochkovského zámečku. Budovu bývalé radnice obec dále využívá jako místní knihovnu a keramickou dílnu mládeže.

Obec Lochkov byla až do 1. ledna 1922, tedy do vzniku tzv. Velké Prahy, správním hranicím města poměrně vzdálená. Hranice Velké Prahy se zastavila za Malou Chuchlí a Hlubočepy (tehdy Praha XVI). Hranicím Prahy se přiblížila zejména v roce 1968, kdy městské území Prahy bylo rozšířeno m. j. o Velkou Chuchli. K Praze byl Lochkov (jakož i Radotín a Slivenec) připojen 1. července 1974.

Zemědělský charakter v Lochkově přetrval tedy až do roku 1974, kdy tu stálo 170 domů a bydlelo 680 obyvatel, a kdy byl připojen k Praze. Následkem toho bylo třeba přejmenovat téměř všechny ulice. Nová jména byla zvolena na návrh prvního a dosud posledního pisatele místní kroniky Karla Kocourka (1878 – 1976), který při hledání nových názvů vycházel důsledně ze starého místopisu někdejších katastrálních map.

Období po druhé světové válce je charakterizováno potlačováním soukromého vlastnictví, stavebním úpadkem stávajících staveb, chybějící občanskou i technickou vybaveností obce a nízkým počtem novostaveb. O realizaci nového centra se jen hovořilo.

Porevoluční období charakterizuje budování nové infrastruktury, neboť v roce 1989 byl v Lochkově pouze veřejný vodovod, a to cca na 40% území, a místy dožívající dešťová kanalizace. Do roku 2002 se podařilo vybudovat kanalizační a vodovodní síť, položit nové kabely telefonního a elektrického vedení a zrekonstruovat veřejné osvětlení. V roce 2001 byla uvedena do provozu čistírna odpadních vod. V porevolučním období se projevil také větší zájem o údržbu a obnovu soukromých rodinných domů. Obec také zakoupila pozemky v místní komerční zóně o výměře cca 1,5 ha, které pronajímá. Generální rekonstrukce zámečku, který je dnes v majetku obce, a kde kromě úřadu MČ je 6 obecních bytů a mateřská škola, byla dokončena v roce 2002. V tomto období se podařilo v Lochkově vybudovat dva nové parčíky, jeden ve středu obce v místě zvaném „u rybníka“, druhý na pozemku bývalého „Štičkovic statku“, který byl stržen cca v sedmdesátých letech kvůli zajištění viditelnosti v místě se špatnou dopravní přehledností. V roce 2002 byla v obci zahájena plynofikace, která budea dokončena pravděpodobně v průběhu roku 2005. V roce 2003 a 2004 byla provedena rekonstrukce komunikací, které byly povětšinou ve velmi špatném stavu.

Dne 8. října 2001 byl Městské části Praha – Lochkov předán dekret o užívání znaku a praporu. Autorem symbolů je heraldik Milan Mysliveček. V horní modré polovině znaku jsou tři zlaté volutovitě zavinuté vrubované ulity hlavonožce Lechritrochoceras trochoides. Dolní polovina je svisle rozdělena na červenou, stříbrnou a zelenou část. Prapor má v modré žerďové třetině pod sebou rovněž tři ulity hlavonožce, zbývající část praporu je rozdělena do tří stejně širokých vodorovných pruhů, shora dolů zeleného, bílého a červeného.

Od roku 2001 spadá Lochkov výkonem státní správy pod správní obvod Praha 16.